SMRT (Vanitas) CONTRA ŽIVOT (Sex)
DSC Gallery
Smrt se nevyhýbá nikomu a ničemu, jen poločas rozpadu je u každého jiný. Nietzsche už před lety prohlásil za mrtvého Boha, mrtev má být punk a už dlouho se mluví i o konci umění. Nesmrtelnost bývá obvykle prohlašována jen za výsadu zvířat, protože ta prý o smrti nevědí. I když se snažíme na svůj konec konců nemyslet, panuje kult věčného mládí a lidský věk se prodlužuje, ve skutečnosti se mění jen délka agónie, nikoli rezultát jako takový. Ne náhodou stejně jasnozřivý jako uštěpačný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges podotkl, že člověk je vlastně jen mrtvola, která rozpráví s jinými mrtvými.
Není tedy divu, že smrt jako téma se výtvarném umění pevně uchytilo od pradávna a víc než živé je dodnes. Dříve na její přítomnost symbolicky poukazovaly uvadající květiny nebo písek propadávající v přesýpacích hodinách, ale už od středověku má smrt nejčastěji podobu kostlivce. A jiné to není ani dnes. Svým svérázným způsobem se tohoto motivu v posledních letech chopili třeba Milan Houser, Jiří Petrbok, David Černý, Tomáš Smetana nebo Jiří Straka.
Může se zdát, že to máme marné, protože smrt číhá na každém kroku, ukrytá může být i na špičce jehly a stejně jako čert nikdy nespí. Podle všeho tedy musí být neodvratný vítěz. Přesto jsme jako druh pořád naživu. Elixír zaručující věčný život, bohužel, neobjevili ani proslulí alchymisté Rudolfa II., proto nezbývá než se dál spoléhat na starý recept opakování člověka člověkem. A to zase není až tak špatné, už proto že je při něm nutný sex. A ani na ten současní umělci rozhodně nezapomínají.
SMRT:
„Smrt v podobě oživlého kostlivce patří v umění křesťanského světa k jeho základním motivům. Smrtka hraje úlohu obecné a pro všechny srozumitelné alegorie smrtelnosti a konce života. Tyto smrtky jsou většinou nebezpečně vypadající osoby vyzbrojené kosami či obdařené tajemnou a neporazitelnou silou, která ohrožuje celé lidské pokolení. Na oživlé kostry v umění ale narazíme skoro všude. Personifikovaná smrt se objevuje u Maxe Klingera – kuriozní obraz Močící smrt z roku 1880 a prapodivnému kostlivci s cigaretou se nevyhnul ani Vincent van Gogh. Chmurný fatalismus, vážná symboličnost nebo černý humor?“
Jiří David – z cyklu Love and Grace
Na většině obrazů není smrt nikdy sama. Alegorie smrti jsou postaveny na přímém kontrastu živé lidské postavy a vyhublého těla či kostry. Na obraze Jiřího Davida jsou ale kostlivci dva, navíc jsou překvapeni v intimním momentu. Jak vlastně smrt randí a flirtuje? Jak vypadá její one night stand a jak trvalý vztah? Čím, co a jak vlastně smrt na svých oslavách pije a jak pak močí? Kostra nejí ani nepije, navíc jí chybí orgány umožňující rozmnožování, trávení i vyměšování. Chce nám snad autor ironicky naznačit, že přírodní nutkání je silnější než sama smrt? Divák má v této neobvyklé scéně nad smrtí převahu. Z bezpečného zpovzdálí sledovaná, i když stále nebezpečná smrt je ve své slabé chvilce zesměšněna a polidštěna.
David Černý – Red Scull
Podobného tématu se chytá i David Černý se svým vyobrazením smrtky - chybí tady ale napětí či dramatičnost Maskerova skeletu, naopak, je to scéna plná laskavého humoru. Černý Smrťákovi usnadnil život a vybavil ho mnoha tajemnými předměty, ze kterých jeho lebku postavil. Nadsázku a černý humor bychom u autora čekali, David černý v roce 2012 přežívá vlastní smrt, má nehodu, při které se katapultuje se z vlastního letícího letadla a dopadá na zem, s bolestivými následky. Chápeme, co ho na smrtkách přitahuje – dáváme si to dohromady - letadlo, rychlost, lebka – to vše zapadá k obrazu půvabně arogantního a animálního projevu mužské identity. Pád z letadla sebou nutně musely přinést myšlenky na vlastní smrtelnost a tím pádem ve výběru věcí použitých ke tvorbě lebky i snahu zrekapitulovat vlastní život.
Jakub Matuška aka Masker - Scull
Na obraze je rozpadávající se kostlivec v podobném alegorickém duchu, jako u Davida Černého,. Práci maskéra chybí agresivita i krutost, jeho smutný kostlivec působí velice lidským dojmem a můžeme usuzovat, že se jedná o svého druhu autoportrét. Zatímco z očí ztékají slzy, ze spodní čelisti zbyly jenom části s několika zuby. Odtud se snaží osvobodit černěná postava s velkým modrým okem, sídlící uprostřed hlavy, přidržující se rukama o cáry vlající kůže. Jakýsi na smrti přežívající cizopasník, zastupující snad i autorovo ego. Zastupuje snad autorova nepřítele? Hranicemi Maskerových obrazů jsou skelety a ostny, mezi nimiž se rodí nový život.
