3 CHYBY SBĚRATELOVY

JE LEHKÉ ZTRATIT ZE ZŘETELE, ŽE SBÍRÁNÍ JE VÍC NEŽ JENOM ZÁBAVA. PŘÍSTUPY JSOU RŮZNÉ. ALE SKORO U VŠECH PLATÍ JEDNO Z NEJVĚTŠÍCH TAJEMSTVÍ OHLEDNĚ BUDOVÁNÍ SKVĚLÉ SBÍRKY. TOTIŽ NÁSLEDOVAT JEDNODUCHÉ PRAVIDLO: NECH SI NEJLEPŠÍ A ZBYTEK PRODEJ NEBO DARUJ. V NAŠEM INVESTIČNÍM SERIÁLU JSME SE ALE TENTOKRÁT ZAMĚŘILI NA CHYBY, KTERÝM BYSTE SE MĚLI PŘI SBÍRÁNÍ SOUČASNÉHO UMĚNÍ VYHNOUT.

Já sama jsem „chyb“ u sbírání udělala řadu, některé dokonce vědomě. To když jsem sbírala, co nikdo ani nedoporučoval, jen z pocitu, že umělec je skutečně dobrý a zaslouží podpořit. Vždyť to je na tom právě ta zábava a každý ať si sbírá, jak chce. Ale analýzou toho, jak vznikají ty nejlepší sbírky, a rozhovory se sběrateli, galeristy a art konzultanty jsem přišla na tyto chyby, které mohou střihnout vaší sbírce křídla. Já si jimi prošla, ale vy nemusíte.

CHYBA #1 VÍCE JE MÉNĚ. MÉNĚ JE SKVĚLÉ

Jednou mi úspěšný londýnský art konzultant, který přišel na návštěvu, řekl něco až trochu drzého. Že ta díla, která mám na zdech, jsou docela super, ale na sbírku, která má ukázat, v čem je české současné umění ojedinělé a originální, je tam až zbytečně moc obrazů a objektů od jednoho autora, například Černického  nebo Kintery. Podle něj je totiž filozofií úspěšného sbírání, že pět obrazů od jednoho autora je maximum. Navíc pět jeho nejlepších. Druhá část téhle rady byla ještě zajímavější: Nech si nejlepší a zbytek prodej. Tehdy jsem začala mít ohledně sbírání větší ambice. A nad každým dalším přírůstkem do sbírky jsem začala hloubat. Nespokojit se s ničím menším  než nejlepším. Když máte třeba možnost koupit čtyři hezké olejomalby po sedmdesáti tisících nebo jeden jedinečný masterpiece v ceně dvě stě osmdesát tisíc, vždy vyberte ten jedinečný kus. Sběratel má vždy volit kvalitu před kvantitou, zřídka totiž ztrácí hodnotu. Po výstavě v newyorsk. galerii Mourlot vzrostly ceny za dílo Olivera Mardsena o čtvrtinu.

CHYBA #2 MILUJETE DVA? KOUPÍTE JEDEN

Tohle je další pravda o sbírání: sběratelé nikdy nelitují toho, co koupili, ale věčně je pronásleduje a straší, co nekoupili. Při jedné akviziční cestě nás asi před sedmi lety prováděl po Londýně náš kamarád Toby, tehdy mladý ředitel jedné z nejstarších londýnských galerií sídlících na New Bond street. S galerijním partnerem Petrem Šecem jsme přijeli s jasně stanoveným budgetem a silným předsevzetím, že ho tentokrát nepřekročíme. Jenže v horním poschodí tradiční síně s uměním FAS Toby uváděl současnou londýnskou scénu.

Ne až tak známý Jason Martin tam vystavoval nádherné monochromy – napůl obrazy a napůl objekty, které jako by byly učesány a nahozeny barevnými pigmenty způsobem, jenž bral dech. Dech brala i cena, Toby nám obraz nabídl za 50 000 liber, což bylo samozřejmě moc. Nekoupili jsme a jako citovou náhražku jsme si pořídili Olivera Marsdena, který byl právě na titulní stránce časopisu Art in England. Vzali jsme víc obrazů od 15 000 do 35 000 liber a po návratu do Prahy je dostali do výborných sbírek. Měli jsme radost... Jenže dnes je  Jason Martin neuvěřitelně slavný. Krátce po té výstavě u Tobyho jej začala zastupovat londýnská Lisson, jedna z nejlepších galerií na světě. Ta se vší svou silou jeho jméno dotlačila do nejvyšší ligy autorů obchodovaných na mezinárodním trhu s uměním a jeho ceny se znásobily. A když se dnes podívám na náš obraz Olivera Marsdena, sice úspěšného, ale ne takhle slavného, připomene mi, co jsme kvůli pevně stanovenému budgetu propásli. Za mistrovské dílo nikdy neplatíte moc. Můžete ho jen koupit příliš brzy.

CHYBA #3 MYSLET SI, ŽE DĚTI TO BUDOU MILOVAT

Jak už to chodí, děti nemilují sbírku, ale budou milovat peníze, které dostanou za její prodej. Má dcera Laura je asi nejvíce ze všech našich dětí dotčena vzrušením z návštěv ateliérů, zažila dobrodružství, když jsme něco nového nakoupili, byla u toho, když jsme pořádali charitativní akce pro umělce, chodí na vernisáže. Před několika lety jsem se jí ptala, jaké  umění by si vzala, kdyby šla z domu a měla by si vybrat pět věcí. Šla se projít po bytě a projevila dobrý vkus, na svůj seznam si vybrala kvalitní díla. Byla jsem nadšená, léta se hlásím k myšlence, že je důležité sdílet s dětmi vášeň pro umění... Pak jsem se Laury zeptala, podle čeho vybírala. Odpověděla, že si je jistá, že právě ty prodá za nejvíce peněz. Ach jo. Když tedy budete chtít někdy z výchovných důvodů děti postrašit, je možné zmínit donování vaší sbírky muzeu nebo takzvaný Generation-skipping Transfer (GST) Trust. To znamená, že díla odkážete až vašim vnukům, děti se – ve víře, že díla právě časem získají na hodnotě – prostě přeskočí.